FDF na vodě

Na Free Dim Fest jsem slyšela hodně dobrých ohlasů a tak jsem si řekla, že tenhle už si nemůžu nechat ujít. Protože počasí tentokrát vůbec nepřálo, vybavila jsem se opravdu velkým deštníkem. Který se pak stal středem narážek a vtípků od nedeštníkářů, protože nechtěli uznat, že když prší, má taková divná věc jako deštník smysl.

Do parku Pintovka jsme po kratší zastávce na jídlo došli celkem na čas, vypadalo to, že jsme snad první a tak abychom to neuspěchali, usadili jsme se ještě v místní hospůdce. Mělo to ale za následek, že jsme neslyšeli první kapelu Some Other Place. Další si už nenecháme ujít. Následovali Loser Superhero, taková elektronika s kytarama, nejlepší na tom byla projekce, co běžela za nimi. Kosmonauti klátící hlavama do rytmu byli supr. Dezinfekce mě moc neuchvátila, no a Wollongong, opět dobrý, jenom nějak krátký. Nejlepší kapelou večera byli Volt, pěkně našlápnutý kluci, který to v pátek pěkně zakončili. To ovšem nebyl konec. Následoval výlet do Red Baru. DJ tam pouštěl hitovky i nehitovky, hodně namačkanejch lidí, zatuchlej smrad z plísně, už aby jsme byli pryč. Konec.

Nechceme vypadat jak zevlové (v sobotu nejpoužívanější slovo), vyšlápli jsme tudíž na věž odkud mi byl ukázán dvoreček, kde se konaly předchozí FDF. V plánu byly ještě katakomby, jenže došly síly. Z důvodu nepřetržitého deště se koncerty přesunuly do kůlny u Cesty. Zajímavé místo s příjemnou atmosférou. A ještě lepší muzikou. Výborný byly snad všechny kapely. Ať už místní Ladies Swim, nebo Vas Szuszanne, mimochodem moc sympatickej zpěvák. Na závěr Lvmen. Prostě paráda. Končilo se v deset, kdy noc je ještě mladá. Tedy Dirrrty Trrrinity Voe DJ´s v Orionu. Ne že bych si toho moc nepamatovala, ale celý mi to splývá dokupy. Co vím jistě, dobře jsem se bavila. Už se těším na další Free Dim.

Rozcvička na Free Dim

Kde jinde než na Sedmičce ve středu 24.5. Tentokrát byly na programu dvě kapely a to Guts Pie Earshot, kteří přicestovali z Německa, a domácí Wollongong.
GPE hráli ve složení cello a bicí. Z čehož se dalo čekat, že to bude pořádnej rachot. A taky že jo. Ze začátku celkem fajn, ale po chvíli mi začaly vadit na můj vkus moc dlouhý songy. Který se ještě navíc hodně měnily co do tempa tak do hlasitosti. Chvílema to klouzalo do punku ( nic proti, ale můj šálek kafe to není), občas i trochu moc virtuozní místa. Ale po tom, co skončili a já si konečně vydechla, jsem uznala, že to nebylo zas tak hrozný, ba naopak to dávalo i smysl.
Hlavním důvodem, proč jsem se ale vydala na kopec byli Wollongong, který jsem neviděla snad už věčnost. Byla jsem zvědavá na nový věci, který měli údajně zahrát. Zazněly dvě a stály zato. Snad ještě vetší tornádo než ty starší písně. Užila jsem si to nejen já, ale i vlasatej týpek, co stál za mnou. Podařilo se mu přeřvat basáka při poslední písni a to je co říct.

Jízda na 007

V klubu 007 na Strahově se opět sešlo několik zajímavých uskupení. Starý známí GNU a Lyssa a pro mě ještě předtím neznámí Ambrosia a Unkilled Worker.

Jako první se do toho opřel sólokapr Unkilled Worker. Že se nejedná o kapelu jsem zjistila pár dní před koncertem. A při tom zjišťovaní taky vylezlo na povrch, že je to vlasně zpěvák z Wollongong, což v sobě skrývalo potenciál nevšedního zážitku. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale na mě to prostě moc nezapůsobilo. Po pár písních jsem se vydala k baru, dát si ještě jednu dvojku bílýho. Při návratu a zaujetí standartního postoje před pódiem najednou nastala změna, Worker se do toho pořádně opřel a já musela změnit názor, byl fakt dobrej.

Další v pořadí byla Lyssa. Na tu jsem se těšila asi nejvíc. Taky to jednu dobu byla, podle mého, nejlepší kapela. Nastalo malé zklamaní, neboť jsem zažila lepší jejich koncerty. Nějak se mi nepodařilo do toho dostat. Ale co byla fakt pecka, zahráli pár novejch věcí, Kůže/Nože a ještě jednu, bohužel nevim název, ale na svět se dostal na Točníku, a ty mě úplně dostaly.

Od Ambrosie jsem ani moc nečekala, metal, nebo co to bylo, není můj šálek kafe. Z podia se akorát valí smršť zvuku, v kterým se vůbec neorientuju a ještě navíc ten zpěv... No prostě monotónní řvaní do mikrofonu není nic moc. Tak jsem to vzdla, usadila se v povzdálí na bedničku a šetřila se na bombu, která následovala.

Protože GNU byl zážitek na dlouhou dobu. Stoupla jsem si dost blízko k pódiu, na některý kapely se i dobře kouká:-), a pak už mi nezbylo nic jinýho, než klátit hlavou do zblbnutí. Rozhodně jsem nebyla sama, Gnu se stali hvězdou večera.

Ke koupi zde byly zbrusu čerstvé vinyly Amoral a Dort jak brus. Kdybych měla zhodnotit vizuální stránku desek, rozhodně vede Lyssa. Jak se říká, v jednoduchosti je krása. Kdežto chlupatý hrudník na obale desky Emems vypadá, jak bych to jen řekla, odpudivě. Což ovšem vůbec nevypovídá o kvalite desky, ba naopak.

Pár postřehů

...co se dá dozvědět cestou do školy? Spousta věcí. Tak třeba, že v Polsku jsou fakt dobrý ženský. Lepší než v Česku. Že se jako nebojej ulovit chlapa. Zatímco tady jsou takový staromodní. No nevim.
A pivo? Bardzo mocne. Když v Polsku vypiješ jedno, tak tady dvě. S tím už můžu souhlasit. Vyzkoušeno na vlastní kůži.

Týden ve Španělsku (24-29/4 2006)

Cesta tam i zpět byla pojata letecky, což se mi zrovna moc nezamlouvalo. Před tím jsem nikdy neletěla a snad zas dlouho nepoletím. Budu se držet při zemi, radši. Po příletu do Barcelony jsme (naše posádka: já, Osobič, Mára a Golem) příměstským vláčkem dojeli na vlakové nádraží, odkud pak dál do Girony, kde na nás čekal první opálenej kluk z TnM. Ten pro nás připravil pravej buřtguláš, moc dobrej. Asi na uvítanou, ale i další dny jsme di pochutnali na místních specialitách z frankfurtských párečků. Druhý den jsme věnovali prohlídce Girony, nevynechali jsme ani procházku po hradbách, po kterých jme došli skoro až k našemu dočasnýmu bejváku. Následovala Barcelona, taky úžasná, hlavně Sagrada Família. Aby kultury nebylo málo, další den následoval výlet do Figueres a návštěva musea Dalího. Srašně moc lidí, fakt. To se nedalo. Vyčerpaný jsme se vrátili, opět dobře najedli a vyrazili na studentskou akci, něco jako u nás Majáles. Opojení vínem a pivem jsme to táhli do ranních hodin. Následující den byl samozřejmě venován odpočinku, jinak by to ani nešlo. Blíží se odlet a mě se pomalu zas dělá divno v břiše při pomyšlení na letadlo. Naštěstí jsme doletěli až do Prahy, jinak bych tady teď nepsala.